Měla by vam popovědač,
jak to kdysy začalo,
bo to mušim komu předač,
co se tehdy udalo.

V roku sedymdesat jedna
pan Satke klepe na dveře
a un vam chčel na džeň ze dňa,
bych zpivala jak v opeře!

No ja sem vam cela zbledla,
pry do Lomne na Dny slezske!
Kajtež ja by sem to svedla,
no un - že by to bylo moc hezke.

Pisničky se naporučil,
ani jednu sem něznala,
ale un mě ich něučil,
na Dvořisko sem deptala.

Mařenka Kocianova,
ta ich se mnum furt zpivala,
ale byl tu problem znova -
sama sem se nětrufala.

Tu mi poradžila mama,
že to vi i male džecko,
že Drahuška je tym znama,
ta že ma buňky na všecko.

Ona i Mařenka kyvly,
tak to už sme mohli zpivač,
včil aby sme sebum hybly
a začaly vyšivač!

To vam byla patalie,
jaky to muši byč kroj
a kdo tež nam ho ušije
a tak začal s časem boj.

Pani Kralova pomahala,
tež i pani Orlikova -
ta zase v truhle hrabala,
či se ten kroj nědochoval.

Jak byly hotove kroje,
tak se jelo do Lomne,
povedlo se - pravda to je,
pry sme byly ohromne.

Do Stražnice dalši leto,
sme se my tři vydaly
a řekly se tam, že chce to,
aby se dalši přidaly.

Tak to bylo, se dušuju,
řekla sem to popořadku
a za to tym dvum džekuju
a končim svoju řeč kratku.