Mašle souboru Bejatka

Ludmila Hořká

Ludmila Hořká národopisně o Hlučínsku
autor: Hrazdilová Alena

Chtěla bych Vám přiblížit oblast rozsahem nevelkou a osobnost nijak nečnějící. Přesto jde o region prazvláštní a spisovatelku a folkloristku, která ještě ve dvacátém století zachraňovala na českém území češtinu a české smýšlení, aniž kdo o to kloudně stál. Jde o území kolem Hlučína, neboť další takový region kolem Hlubčic jsme ztratili na věky . Území, jehož obyvatelé žili ve Slezsku, říkali si Moravci, mluvili pro Čechy prapodivným nářečím a smýšlením a dlouho i příslušností byli Prusové – v nářečí okolí - Prajzáci.
Statečná chudá venkovanka z této oblasti, která měla ráda svůj „ lud“, si dala za úkol zachránit jejich zvyky a řeč a zachránit i jejich češství, byť to byl hořký úděl, že – Ludmilo Hořká? Váš život sám by vydal na román, já však podám jen stručný referát.

Hlučínsko

Dříve, než se budu věnovat kulturním a národopisným aktivitám Ludmily Hořké, je nutné zmínit alespoň v krátkosti region, v kterém spisovatelka a sběratelka lidové slovesnosti působila. Jedná se o Hlučínsko (německy Hultschiner Ländchen), oblast nacházející se mezi městy Opavou na západě a Ostravou na východě. Region má v současnosti 27 městeček a obcí. Jde o území, které nebylo cca 200 let součástí českého státu (po anexi Slezska Pruskem roku 1742 připadlo i Hlučínsko Prusku, zatímco zbytek českého území náležel Rakousku – hranicí byla řeka Opava). Postupně vznikly i veliké sociální rozdíly mezi poměry na „prajskej“ a na „cisařskej“ (velké možnosti pracovních příležitostí v Prusku a stísněné poměry v rakouském Slezsku).
Název Hlučínsko vznikl až po 1. světové válce. Byl odvozen od největšího města oblasti – Hlučína. K Československu bylo připojeno versailleskou dohodou 10. ledna 1920. Je známým faktem, že po kapitulaci Československa po Mnichovské dohodě v roce 1938 bylo Hlučínsko připojeno ke spokojenosti většiny obyvatel přímo k Říši a bylo prohlášeno za součást „Altreichu“ – tedy k německému Slezsku a stalo se částí okresu Ratiboř v provincii Horní Slezsko. Pro zajímavost uvádím, že ostatní pohraniční území ČR náležela do Sudet.. Z původních obyvatel se tak stali opět Němci, kteří vlastně ve válce stáli proti Čechům. Po roce 1945 se proto naléhavě řešila otázka národnosti a státní příslušnosti obyvatelstva regionu. Probíhala někdy traumatizující konfiskace majetku a řešil se jejich odsun. Otázka se uklidnila až začátkem padesátých let minulého století.
Přes obrovské tlaky toto území v průběhu let však nepodlehlo jazykové germanizaci, zachovalo si svůj mateřský jazyk – „moravštinu“. Sami se obyvatelé Hlučínska nazývali Moravci. To souviselo s tím faktem, že Hlučínsko bylo do roku 1742 součástí Moravy. Obyvatelé sice mluvili „moravštinou“, tj. dialektem českého původu, ale na straně druhé se vůbec netajili německým smýšlením a příklonem k všeobecně známému německému pořádku. Vidíme tedy snahu uchovat si svoji mateřštinu, kroje, písně a zvyky, zároveň však se obyvatelé Hlučínska považovali za Prusy. Je nutné si ale také uvědomit, že v tomto malém regionu byli představitelé inteligence hlavně katoličtí kněží, kteří zde záměrně tento dialekt pěstovali, báli se totiž pronikání německého protestanství, které bylo oficiálním náboženstvím Pruska. Tzv moravština je složena z českých, německých a polských slov (např. Byl sem na bezuchu u onkela) . Nářečí se dochovalo až do dneška. Je součástí opavského nářečí. Charakteristickým rysem „moravštiny“ je ten fakt, že všechny samohlásky se vyslovují krátce ( krava, tahně, vuňa). Typickým znakem je také přízvuk na předposlední slabice (do Opavy, uhorek, pacholek) – v českých nářečích je na první slabice slova. Zajímavá je i výslovnost měkkého a tvrdého i y. Další zajímavostí jsou změkčené souhlásky ś, ź, ć, dź (śeno, źima, robić, narodźil se). Posměšně - sušedě, neučikejče, bo mi něučečeče
Hlučíňané nechovali k Čechům důvěru: „Za každým Čechem, stojí čert s měchem“. V současnosti jsou patrny dva jevy – kladně vyřizované žádosti o německé občanství a naopak příklon obyvatel obcí blízkých k Ostravě k tomuto městu – pocit ostravanství. Vzhledem k historické situaci se obyvatelům Hlučínska říká obvykle Prajzáci, což pro ně má ale hanlivý přídech. Teprve nová generace tento název přijímá.

Ludmila Hořká – život a literární profil

Hlučínské nářečí hrálo a vlastně i hraje svoji roli ve vypravěčském umění zdejších rodáků. Mezi nejznámější rodáky - spisovatele, lidové vypravěče a národopisné pracovníky na Hlučínsku patřila také Ludmila Hořká, vlastním jménem Marie Šindelářová, rozená Holoubková. Narodila se ve Štítině v roce 1892, zemřela pak v roce 1966 v Opavě.
Je známo, že její otec měl malý hostinec, kde po smrti matky, již jako jedenáctiletá, musela pomáhat. Zde se potkávala s různými osudy, které pak zúročila ve svých povídkách a románech. Celý život byla prostou venkovankou, literárním samoukem, bez možnosti nějakého ucelenějšího vzdělání, po kterém tak velice toužila. Navštěvovala pouze německou školu v Kravařích, to když byla u svých příbuzných (česká škola v Kravařích nebyla). Potom vychodila českou dvojtřídku ve Štítině. Už jako malé děvče pozorně naslouchala lidovým vypravěčům a hlavně své babičce a tetě (dále pak to byly lidové vypravěčky a zpěvačky – Francla Rybková, Johana Hajzrová, Kateřina Šumníková a vypravěči Josef Sentenský, Josef Lorenc, Josef Žídek a Josef Vrána) . Od nich znala povídání „O Kubovi – trubovi“ – obdoba pohádek o českém Honzovi, o hastrmanech, klekánici, ohnivých mužích a také pověsti z  Hlučínska. Již jako mladá se zajímala o národopisnou činnost. Protože se však zabývala českou problematikou, nebyla na Hlučínsku mnohdy svými německy smýšlejícími sousedy příznivě přijímána.
I po sňatku měla velké existenční problémy. Manžel – zedník – byl často bez práce, mnohdy musela sama proto uživit svých jedenáct dětí. V této době zaznamenává lidové písně a lidovou poezii z Hlučínska (zde vliv etnografů J. Vyhlídala a F. Myslivce). Zakládá také taneční soubor, jehož je hlavní oporou, jezdí s ním a v hlučínském kroji propaguje svůj kraj. Po zabrání Hlučínska v roce 1938 odešla na 10 měsíců do Kostelce na Hané, kde zakládá národopisný soubor. Hanáci prý mluvili slezským nářečím a představení měla veliký úspěch- byla vždy vyprodána. Zpočátku vystupují s hlučínskými tanci, později se věnují hanáckému folklóru. Od té doby se pak soubor jmenoval Hanácká beseda. Přes mnohé krize však soubor existuje do dneška.
Silně ji poznamenaly spletité politické, národnostní a sociální poměry na Hlučínsku za druhé světové války. Po jejím skončení se opět úspěšně věnovala národopisné činnosti. Po únoru 1948 se odmlčela a znovu začala publikovat až v roce 1959, kdy vychází její vrcholná próza Bejatka.

Bibliografie Ludmily Hořké

Literární činnost obsahuje jednak vlastní folkloristické zápisy a sběry materiálu, dále pak vzpomínky na mládí a tvorbu, zabývající se osudy Hlučíňanů v době obou světových válek a po roce 1945 (lidová kultura, politické problémy apod.). Jde vždy o hlučínský problém, který se Hořká snaží čtenáři ve všech jejich dílech objasnit a vysvětlit.

  • Bejatka. Ostrava : Krajské nakladatelství, 1959. 123 s.

Novela líčí národnostní traumata na Hlučínsku. Pro národopisce význam - líčení průběhu svátků během celého roku na vesnici

  • Bílé punčochy. 1. vyd. Ostrava : Krajské nakladatelství, 1964. 158 s.

Vzpomínky umírajícího muže, příslušníka německé armády za 2. světové války –glosuje mj. národnostní a společenské poměry lidí z Hlučínska. Zde jasně vidět protiválečný postoj Ludmily Hořké

  • Dolina. 1. vyd. Praha : Lidová demokracie, 1962. 171 s.

Kronika, v níž zachycuje postupující poněmčování pohraničí a obětavost zdejších vlastenců

  • Doma. 1. vyd. V Praze : Vyšehrad, 1943. 237 s.

Autorčina prvotina, autobiografie, líčí život slezské vesnice na začátku 1. světové války

  • Doma. 2. vyd. V Praze : Vyšehrad, 1947. 235 s.
  • Dvě slezské koledy. S. l. A. Satke, 1987. 1 nestr. svazek.
     
  • Hanysové. Ostrava : Krajské nakladatelství, 1961. 167 s.

Zvyky a zvláštnosti běžného života na Hlučínsku, psáno hlučínským nářečím

  • Mezivodky. 1. vyd. Ostrava : Krajské nakladatelství, 1962. 134 s.

Příběh rodiči vynuceného manželství - opět obraz poměrů na Hlučínsku - folkloristické prvky z Hlučínska

  • Mialam dwóch synów. Z čes. orig. Bejatka… Ostrava : Krajské nakladatelství, 1961. 152 s.
  • Modrá perla. 2. vyd. Praha : Ivo Železný, 1993. 58 s.

Povídky – knihovnička večerů pod lampou

  • Moravská svatba z Hlučínska. Praha : Moravec, 1926. 24 s. Separát z : Moravec, roč. 2.
  • Národopisné paběrky z Hlučínska. Opava : Slezský studijní ústav, 1948. 42 s.

Výběr sebraného materiálu lidové tvořivosti – zvyky a obyčeje části Hlučínska

  • Národopisné paběrky z Hlučínska. 2. vyd. Kravaře : Kulturní středisko zámek Kravaře, 2002. 45 s. ISBN 80-902889-7-9.
  • Řeka. V Praze : Katolický literární klub, 1945. 239 s.

Soužití vesnických lidí s řekou Opavicí, folklorní zápisky - texty říkadel, bajky , dětské hry

  • Řeka. 2. vyd. V Praze : Vyšehrad, 1946. 239 s.
  • Tesknice. 1. vyd. Opava : Matice slezská, Gramma, 1992. 43 s. Slovníček nářečních výrazů.

Sbírka básní

  • Trnité cesty. Ostrava : Profil, 1975. 246 s. Obsahuje : Mezivodky, Bejatka, Hanys Benjamin.

Tři novely z Hlučínska (Mezivodky, Bejatka, Hanys Bejamin) – 1. a 2. světová válka

Národopis a Ludmila Hořká

Autorka ve svých dílech nesledovala prvoplánově nějaký národopisný cíl, avšak tím, že věrně popisuje a ilustruje složité poměry na Hlučínsku s velikou znalostí lidové kultury, zvyků, obyčejů a sociální stratifikace, je národopis v širokém slova smyslu vlastně prostoupen téměř všemi jejími díly. Hořká nám, čtenářům, vlastně přiblížila život lidí na Hlučínsku v celé jeho šíři. Ve svých dílech velice hojně pojednává o práci (hlučínské zemědělství na přelomu 19. a 20. století, pokračující závislost na pruském hospodářství, posléze protiklad „pravého a levého břehu Opavy“ a z  toho vyplývající jiné kulturní hodnoty). Ve svých románech a povídkách se Hořká zabývá také postavením ženy na hlučínské vesnici. Velice zajímavé a poutavé pro národopisce je popsání – vlastně přetlumočení - lidových zvyků na Hlučínsku. Z jejího díla vidíme, že jaro, léto a částečně i podzim je pro společenský život mrtvou záležitostí, v té době se pracuje a mnohdy není čas na zábavu. Ale přesto Hořká popisuje v tomto období svatodušní zvyky (smažení vaječiny) a dožínky. Ve své autobiografické knize Doma vypráví o období „krmašů“, které znali už jen ti nejstarší pamětníci. Krmašem začínalo období pozdního podzimu. Sporadicky pojednává o tamní kultuře bydlení a lidové stravě na tomto území – zase jen okrajově, pár poznámek. Stejně tak je málo zmíněno lidové výtvarné umění. Daleko obšírněji je popsána slovesná lidová tvorba – lidová rčení, přísloví, pořekadla, dětské říkánky, písně, pověsti a legendy. Ludmila Hořká velice ráda dokreslovala atmosféru děje svých knih právě například lidovou písní (taneční, rekrutskou, svatební, milostnou, ukolébavkou apod.). Slezské pověsti jsou reprodukovány bez podstatných zásahů autorky. Známá z jejího vyprávění je např. pověst o Ondrášovi a Jurášovi – místní zpracování pověsti známé po celém Slezsku, dále pak pověsti o pokladu (zde podobnost s Erbenovou baladou Poklad – matka pro hmotné poklady zapomíná na své dítě, rozdíl – dítě zůstává na povrchu). V lidových pohádkách vystupuje vodník a „mory“. Autorka také věrně zachycuje legendy, které zbožní Hlučíňané milovali (O králi Davidovi, O nepřejících osobách, O kopřivě).
V roce 1948 vyšel v Opavě poprvé drobný svazek národopisného sběru Ludmily Hořké. Jedná se o její „Národopisné paběrky z Hlučínska“, Jde o výběr sesbíraného materiálu z jihozápadní části této oblasti. Autorka vycházela z faktu, že je třeba zachytit ústní slovesnost a lidové zvyky, aby se neztratily a nezanikly. Paběrky jsou rozděleny do šesti částí (Zvyky a obyčeje, Slezská hapatyka, O našem kroji, Říkanky a hry, Pověsti a povědačky, Přísloví a pořekadla). Na konci svazečku je vysvětlení nářečních výrazů, které je však, bohužel, neúplné. Paběrky v době svého vydání měly jistě velký význam a do dneška slouží k důkladnému poznání díla autorky a přeneseně i k poznání lidové slovesnosti na Hlučínsku.
Její dílo nezaniklo, má své pokračovatele i v dnešní době. Její odkaz udržuje a rozvíjí např. národopisný soubor Bejatka, který zhruba před třiceti lety zakládaly ve Štítině její dcery Terezie Háblová a Marie Kociánová. Soubor každoročně vystupuje, v poslední době ve Štítině jsou to např. folklorní podvečery „Před sušedovym zeleny ořech“. Na její odkaz navazuje také Jana Schlossarková regionální lidová básnířka a spisovatelka, hlučínská varhanice (narozena v roce 1941). Z  práce slezského folkloristy Jana Vyhlídala a sběratelky Ludmily Hořké vycházela i učitelka Šárka Bělastová, když sepsala a vydala publikaci Zvykoslovný rok na Opavsku (Kylešovice : Základní škola, 2005). Nové pojednání o Ludmile Hořké také chystá k vydání literární historička Drahomíra Vlašínová (vydá Matice Slezská v Opavě).
 

Soupis použité literatury

Hořká, Ludmila. Národopisné paběrky z Hlučínska. 2. vyd. Kravaře : Kulturní středisko zámek Kravaře, 2002. 45 s. ISBN 80-902889-7-9.
Kellnerová, Anna. Pověsti ze sběru Ludmily Hořké. In Hlučínsko : příroda-lid-kultura. Ostrava : Krajské nakladatelství v Ostravě, 1958, s. 185-196.
Ludmila Hořká [personální heslo]. In Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Praha : Academia, 1993, s. 284-286.
Podešvová, Hana. Za lidovými tanci. In Hlučínsko : příroda-lid-kultura. Ostrava : Krajské nakladatelství v Ostravě, 1958, s. 1133-136.
Vachová, Zdena. Národopisec k dílu Ludmily Hořké. Časopis slezského muzea : vědy historické, 1960, roč. 60, s. 34-45.

autor článku: Hrazdilová Alena
Zdroj: www.snk.sk

Aktualizováno: 8.3.2010
Náhodná fotka

Kontakt

Národopisný soubor Bejatka

vedoucí souboru Zuzana HALŠKOVÁ
Havlíčkova 28
747 91  ŠTÍTINA, mapka odkud jsme ...

tel.: 734 486 807

e-mail: soubor@bejatka.cz
(Eva Steuerová, členka souboru)

Přehled našich vystoupení

ikona kalendáře zobrazit přehled akcí
REKLAMA

Kdo jsme?

Představuje se vám Národopisný soubor Bejatka ze Štítiny na Opavsku.

Soubor Bejatka ve svých písních, vyprávěních i tancích reprezentuje opavský folklór a jeho nářečí a čerpá především z odkazu regionální spisovatelky a sběratelky Ludmily Hořké.

Členové souboru Bejatka vystupují v opavských krojích. Soubor se obvykle představuje v tematických pásmech v nichž spojením písní, vyprávění a tanců navozuje atmosféru jednotlivých událostí a tradic ze života našich předků.

Více viz  O nás...