Mašle souboru Bejatka

Ludmila Hořká

Ludmila Hořká národopisně o Hlučínsku
autor: Hrazdilová Alena

Chtěla bych Vám přiblížit oblast rozsahem nevelkou a osobnost nijak nečnějící. Přesto jde o region prazvláštní a spisovatelku a folkloristku, která ještě ve dvacátém století zachraňovala na českém území češtinu a české smýšlení, aniž kdo o to kloudně stál. Jde o území kolem Hlučína, neboť další takový region kolem Hlubčic jsme ztratili na věky . Území, jehož obyvatelé žili ve Slezsku, říkali si Moravci, mluvili pro Čechy prapodivným nářečím a smýšlením a dlouho i příslušností byli Prusové – v nářečí okolí - Prajzáci.
Statečná chudá venkovanka z této oblasti, která měla ráda svůj „ lud“, si dala za úkol zachránit jejich zvyky a řeč a zachránit i jejich češství, byť to byl hořký úděl, že – Ludmilo Hořká? Váš život sám by vydal na román, já však podám jen stručný referát.

Hlučínsko

Dříve, než se budu věnovat kulturním a národopisným aktivitám Ludmily Hořké, je nutné zmínit alespoň v krátkosti region, v kterém spisovatelka a sběratelka lidové slovesnosti působila. Jedná se o Hlučínsko (německy Hultschiner Ländchen), oblast nacházející se mezi městy Opavou na západě a Ostravou na východě. Region má v současnosti 27 městeček a obcí. Jde o území, které nebylo cca 200 let součástí českého státu (po anexi Slezska Pruskem roku 1742 připadlo i Hlučínsko Prusku, zatímco zbytek českého území náležel Rakousku – hranicí byla řeka Opava). Postupně vznikly i veliké sociální rozdíly mezi poměry na „prajskej“ a na „cisařskej“ (velké možnosti pracovních příležitostí v Prusku a stísněné poměry v rakouském Slezsku).
Název Hlučínsko vznikl až po 1. světové válce. Byl odvozen od největšího města oblasti – Hlučína. K Československu bylo připojeno versailleskou dohodou 10. ledna 1920. Je známým faktem, že po kapitulaci Československa po Mnichovské dohodě v roce 1938 bylo Hlučínsko připojeno ke spokojenosti většiny obyvatel přímo k Říši a bylo prohlášeno za součást „Altreichu“ – tedy k německému Slezsku a stalo se částí okresu Ratiboř v provincii Horní Slezsko. Pro zajímavost uvádím, že ostatní pohraniční území ČR náležela do Sudet.. Z původních obyvatel se tak stali opět Němci, kteří vlastně ve válce stáli proti Čechům. Po roce 1945 se proto naléhavě řešila otázka národnosti a státní příslušnosti obyvatelstva regionu. Probíhala někdy traumatizující konfiskace majetku a řešil se jejich odsun. Otázka se uklidnila až začátkem padesátých let minulého století.
Přes obrovské tlaky toto území v průběhu let však nepodlehlo jazykové germanizaci, zachovalo si svůj mateřský jazyk – „moravštinu“. Sami se obyvatelé Hlučínska nazývali Moravci. To souviselo s tím faktem, že Hlučínsko bylo do roku 1742 součástí Moravy. Obyvatelé sice mluvili „moravštinou“, tj. dialektem českého původu, ale na straně druhé se vůbec netajili německým smýšlením a příklonem k všeobecně známému německému pořádku. Vidíme tedy snahu uchovat si svoji mateřštinu, kroje, písně a zvyky, zároveň však se obyvatelé Hlučínska považovali za Prusy. Je nutné si ale také uvědomit, že v tomto malém regionu byli představitelé inteligence hlavně katoličtí kněží, kteří zde záměrně tento dialekt pěstovali, báli se totiž pronikání německého protestanství, které bylo oficiálním náboženstvím Pruska. Tzv moravština je složena z českých, německých a polských slov (např. Byl sem na bezuchu u onkela) . Nářečí se dochovalo až do dneška. Je součástí opavského nářečí. Charakteristickým rysem „moravštiny“ je ten fakt, že všechny samohlásky se vyslovují krátce ( krava, tahně, vuňa). Typickým znakem je také přízvuk na předposlední slabice (do Opavy, uhorek, pacholek) – v českých nářečích je na první slabice slova. Zajímavá je i výslovnost měkkého a tvrdého i y. Další zajímavostí jsou změkčené souhlásky ś, ź, ć, dź (śeno, źima, robić, narodźil se). Posměšně - sušedě, neučikejče, bo mi něučečeče
Hlučíňané nechovali k Čechům důvěru: „Za každým Čechem, stojí čert s měchem“. V současnosti jsou patrny dva jevy – kladně vyřizované žádosti o německé občanství a naopak příklon obyvatel obcí blízkých k Ostravě k tomuto městu – pocit ostravanství. Vzhledem k historické situaci se obyvatelům Hlučínska říká obvykle Prajzáci, což pro ně má ale hanlivý přídech. Teprve nová generace tento název přijímá.

Ludmila Hořká – život a literární profil

Hlučínské nářečí hrálo a vlastně i hraje svoji roli ve vypravěčském umění zdejších rodáků. Mezi nejznámější rodáky - spisovatele, lidové vypravěče a národopisné pracovníky na Hlučínsku patřila také Ludmila Hořká, vlastním jménem Marie Šindelářová, rozená Holoubková. Narodila se ve Štítině v roce 1892, zemřela pak v roce 1966 v Opavě.
Je známo, že její otec měl malý hostinec, kde po smrti matky, již jako jedenáctiletá, musela pomáhat. Zde se potkávala s různými osudy, které pak zúročila ve svých povídkách a románech. Celý život byla prostou venkovankou, literárním samoukem, bez možnosti nějakého ucelenějšího vzdělání, po kterém tak velice toužila. Navštěvovala pouze německou školu v Kravařích, to když byla u svých příbuzných (česká škola v Kravařích nebyla). Potom vychodila českou dvojtřídku ve Štítině. Už jako malé děvče pozorně naslouchala lidovým vypravěčům a hlavně své babičce a tetě (dále pak to byly lidové vypravěčky a zpěvačky – Francla Rybková, Johana Hajzrová, Kateřina Šumníková a vypravěči Josef Sentenský, Josef Lorenc, Josef Žídek a Josef Vrána) . Od nich znala povídání „O Kubovi – trubovi“ – obdoba pohádek o českém Honzovi, o hastrmanech, klekánici, ohnivých mužích a také pověsti z  Hlučínska. Již jako mladá se zajímala o národopisnou činnost. Protože se však zabývala českou problematikou, nebyla na Hlučínsku mnohdy svými německy smýšlejícími sousedy příznivě přijímána.
I po sňatku měla velké existenční problémy. Manžel – zedník – byl často bez práce, mnohdy musela sama proto uživit svých jedenáct dětí. V této době zaznamenává lidové písně a lidovou poezii z Hlučínska (zde vliv etnografů J. Vyhlídala a F. Myslivce). Zakládá také taneční soubor, jehož je hlavní oporou, jezdí s ním a v hlučínském kroji propaguje svůj kraj. Po zabrání Hlučínska v roce 1938 odešla na 10 měsíců do Kostelce na Hané, kde zakládá národopisný soubor. Hanáci prý mluvili slezským nářečím a představení měla veliký úspěch- byla vždy vyprodána. Zpočátku vystupují s hlučínskými tanci, později se věnují hanáckému folklóru. Od té doby se pak soubor jmenoval Hanácká beseda. Přes mnohé krize však soubor existuje do dneška.
Silně ji poznamenaly spletité politické, národnostní a sociální poměry na Hlučínsku za druhé světové války. Po jejím skončení se opět úspěšně věnovala národopisné činnosti. Po únoru 1948 se odmlčela a znovu začala publikovat až v roce 1959, kdy vychází její vrcholná próza Bejatka.

Bibliografie Ludmily Hořké

Literární činnost obsahuje jednak vlastní folkloristické zápisy a sběry materiálu, dále pak vzpomínky na mládí a tvorbu, zabývající se osudy Hlučíňanů v době obou světových válek a po roce 1945 (lidová kultura, politické problémy apod.). Jde vždy o hlučínský problém, který se Hořká snaží čtenáři ve všech jejich dílech objasnit a vysvětlit.

  • Bejatka. Ostrava : Krajské nakladatelství, 1959. 123 s.

Novela líčí národnostní traumata na Hlučínsku. Pro národopisce význam - líčení průběhu svátků během celého roku na vesnici

  • Bílé punčochy. 1. vyd. Ostrava : Krajské nakladatelství, 1964. 158 s.

Vzpomínky umírajícího muže, příslušníka německé armády za 2. světové války –glosuje mj. národnostní a společenské poměry lidí z Hlučínska. Zde jasně vidět protiválečný postoj Ludmily Hořké

  • Dolina. 1. vyd. Praha : Lidová demokracie, 1962. 171 s.

Kronika, v níž zachycuje postupující poněmčování pohraničí a obětavost zdejších vlastenců

  • Doma. 1. vyd. V Praze : Vyšehrad, 1943. 237 s.

Autorčina prvotina, autobiografie, líčí život slezské vesnice na začátku 1. světové války

  • Doma. 2. vyd. V Praze : Vyšehrad, 1947. 235 s.
  • Dvě slezské koledy. S. l. A. Satke, 1987. 1 nestr. svazek.
     
  • Hanysové. Ostrava : Krajské nakladatelství, 1961. 167 s.

Zvyky a zvláštnosti běžného života na Hlučínsku, psáno hlučínským nářečím

  • Mezivodky. 1. vyd. Ostrava : Krajské nakladatelství, 1962. 134 s.

Příběh rodiči vynuceného manželství - opět obraz poměrů na Hlučínsku - folkloristické prvky z Hlučínska

  • Mialam dwóch synów. Z čes. orig. Bejatka… Ostrava : Krajské nakladatelství, 1961. 152 s.
  • Modrá perla. 2. vyd. Praha : Ivo Železný, 1993. 58 s.

Povídky – knihovnička večerů pod lampou

  • Moravská svatba z Hlučínska. Praha : Moravec, 1926. 24 s. Separát z : Moravec, roč. 2.
  • Národopisné paběrky z Hlučínska. Opava : Slezský studijní ústav, 1948. 42 s.

Výběr sebraného materiálu lidové tvořivosti – zvyky a obyčeje části Hlučínska

  • Národopisné paběrky z Hlučínska. 2. vyd. Kravaře : Kulturní středisko zámek Kravaře, 2002. 45 s. ISBN 80-902889-7-9.
  • Řeka. V Praze : Katolický literární klub, 1945. 239 s.

Soužití vesnických lidí s řekou Opavicí, folklorní zápisky - texty říkadel, bajky , dětské hry

  • Řeka. 2. vyd. V Praze : Vyšehrad, 1946. 239 s.
  • Tesknice. 1. vyd. Opava : Matice slezská, Gramma, 1992. 43 s. Slovníček nářečních výrazů.

Sbírka básní

  • Trnité cesty. Ostrava : Profil, 1975. 246 s. Obsahuje : Mezivodky, Bejatka, Hanys Benjamin.

Tři novely z Hlučínska (Mezivodky, Bejatka, Hanys Bejamin) – 1. a 2. světová válka

Národopis a Ludmila Hořká

Autorka ve svých dílech nesledovala prvoplánově nějaký národopisný cíl, avšak tím, že věrně popisuje a ilustruje složité poměry na Hlučínsku s velikou znalostí lidové kultury, zvyků, obyčejů a sociální stratifikace, je národopis v širokém slova smyslu vlastně prostoupen téměř všemi jejími díly. Hořká nám, čtenářům, vlastně přiblížila život lidí na Hlučínsku v celé jeho šíři. Ve svých dílech velice hojně pojednává o práci (hlučínské zemědělství na přelomu 19. a 20. století, pokračující závislost na pruském hospodářství, posléze protiklad „pravého a levého břehu Opavy“ a z  toho vyplývající jiné kulturní hodnoty). Ve svých románech a povídkách se Hořká zabývá také postavením ženy na hlučínské vesnici. Velice zajímavé a poutavé pro národopisce je popsání – vlastně přetlumočení - lidových zvyků na Hlučínsku. Z jejího díla vidíme, že jaro, léto a částečně i podzim je pro společenský život mrtvou záležitostí, v té době se pracuje a mnohdy není čas na zábavu. Ale přesto Hořká popisuje v tomto období svatodušní zvyky (smažení vaječiny) a dožínky. Ve své autobiografické knize Doma vypráví o období „krmašů“, které znali už jen ti nejstarší pamětníci. Krmašem začínalo období pozdního podzimu. Sporadicky pojednává o tamní kultuře bydlení a lidové stravě na tomto území – zase jen okrajově, pár poznámek. Stejně tak je málo zmíněno lidové výtvarné umění. Daleko obšírněji je popsána slovesná lidová tvorba – lidová rčení, přísloví, pořekadla, dětské říkánky, písně, pověsti a legendy. Ludmila Hořká velice ráda dokreslovala atmosféru děje svých knih právě například lidovou písní (taneční, rekrutskou, svatební, milostnou, ukolébavkou apod.). Slezské pověsti jsou reprodukovány bez podstatných zásahů autorky. Známá z jejího vyprávění je např. pověst o Ondrášovi a Jurášovi – místní zpracování pověsti známé po celém Slezsku, dále pak pověsti o pokladu (zde podobnost s Erbenovou baladou Poklad – matka pro hmotné poklady zapomíná na své dítě, rozdíl – dítě zůstává na povrchu). V lidových pohádkách vystupuje vodník a „mory“. Autorka také věrně zachycuje legendy, které zbožní Hlučíňané milovali (O králi Davidovi, O nepřejících osobách, O kopřivě).
V roce 1948 vyšel v Opavě poprvé drobný svazek národopisného sběru Ludmily Hořké. Jedná se o její „Národopisné paběrky z Hlučínska“, Jde o výběr sesbíraného materiálu z jihozápadní části této oblasti. Autorka vycházela z faktu, že je třeba zachytit ústní slovesnost a lidové zvyky, aby se neztratily a nezanikly. Paběrky jsou rozděleny do šesti částí (Zvyky a obyčeje, Slezská hapatyka, O našem kroji, Říkanky a hry, Pověsti a povědačky, Přísloví a pořekadla). Na konci svazečku je vysvětlení nářečních výrazů, které je však, bohužel, neúplné. Paběrky v době svého vydání měly jistě velký význam a do dneška slouží k důkladnému poznání díla autorky a přeneseně i k poznání lidové slovesnosti na Hlučínsku.
Její dílo nezaniklo, má své pokračovatele i v dnešní době. Její odkaz udržuje a rozvíjí např. národopisný soubor Bejatka, který zhruba před třiceti lety zakládaly ve Štítině její dcery Terezie Háblová a Marie Kociánová. Soubor každoročně vystupuje, v poslední době ve Štítině jsou to např. folklorní podvečery „Před sušedovym zeleny ořech“. Na její odkaz navazuje také Jana Schlossarková regionální lidová básnířka a spisovatelka, hlučínská varhanice (narozena v roce 1941). Z  práce slezského folkloristy Jana Vyhlídala a sběratelky Ludmily Hořké vycházela i učitelka Šárka Bělastová, když sepsala a vydala publikaci Zvykoslovný rok na Opavsku (Kylešovice : Základní škola, 2005). Nové pojednání o Ludmile Hořké také chystá k vydání literární historička Drahomíra Vlašínová (vydá Matice Slezská v Opavě).
 

Soupis použité literatury

Hořká, Ludmila. Národopisné paběrky z Hlučínska. 2. vyd. Kravaře : Kulturní středisko zámek Kravaře, 2002. 45 s. ISBN 80-902889-7-9.
Kellnerová, Anna. Pověsti ze sběru Ludmily Hořké. In Hlučínsko : příroda-lid-kultura. Ostrava : Krajské nakladatelství v Ostravě, 1958, s. 185-196.
Ludmila Hořká [personální heslo]. In Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Praha : Academia, 1993, s. 284-286.
Podešvová, Hana. Za lidovými tanci. In Hlučínsko : příroda-lid-kultura. Ostrava : Krajské nakladatelství v Ostravě, 1958, s. 1133-136.
Vachová, Zdena. Národopisec k dílu Ludmily Hořké. Časopis slezského muzea : vědy historické, 1960, roč. 60, s. 34-45.

autor článku: Hrazdilová Alena
Zdroj: www.snk.sk

Aktualizováno: 8.3.2010
Náhodná fotka

Kontakt

Národopisný soubor Bejatka

vedoucí souboru Zuzana HALŠKOVÁ
Havlíčkova 28
747 91  ŠTÍTINA, mapka odkud jsme ...

tel.: 734 486 807

e-mail: soubor@bejatka.cz
(Eva Steuerová, členka souboru)

Přehled našich vystoupení

ikona kalendáře zobrazit přehled akcí

Kdo jsme?

Představuje se vám Národopisný soubor Bejatka ze Štítiny na Opavsku.

Soubor Bejatka ve svých písních, vyprávěních i tancích reprezentuje opavský folklór a jeho nářečí a čerpá především z odkazu regionální spisovatelky a sběratelky Ludmily Hořké.

Členové souboru Bejatka vystupují v opavských krojích. Soubor se obvykle představuje v tematických pásmech v nichž spojením písní, vyprávění a tanců navozuje atmosféru jednotlivých událostí a tradic ze života našich předků.

Více viz  O nás...