Odešel vzácný vědec a člověk
Dne 30. listopadu 2008 zemřel PhDr. Antonín Satke, CSc. Jeho rodina, nejbližší, přátelé a kolegové se přišli se zesnulým vědcem nevšedních znalostí rozloučit při mši svaté v pátek 5. prosince 2008 do konkatedrály Panny Marie v Opavě. Nejde o náhodná místa: s Opavou byl spjat téměř po celý aktivní vědecký i osobní život, který byl naplněn svědomitou prací a křesťanským porozuměním lidem i věcem nejbližším.
Bibliografie PhDr. Antonína Satkeho, CSc., je poměrně obsáhlá. Rozprostírá před námi vědeckou činnost našeho předního pracovníka v oblasti folkloristiky, literární vědy i jazykovědy (dialektologie), který významem svých časopiseckých a knižních vědeckých prací daleko přesahuje slezský region, s nímž, jak už bylo uvedeno, byl od mládí spjat životními osudy i odborně.
Narodil se 12. listopadu 1920 v Komárově u Opavy do rodiny koláře, podobně jako Josef Vašica, jenž pocházel ze stejného kraje a jehož literárněvědné i jazykovědné práce Antonín Satke s uznáním od mládí přijímal. Příměstské prostředí se tehdy příliš nelišilo od vesnického a malý chlapec při různých příležitostech spojených s průběhem zemědělského roku a s lidovými zvyky a slavnostmi přicházel téměř každodenně do styku s rozličnými projevy ústní slovesnosti a mohl si tak každodenně všímat jazykových i mimojazykových zvláštností mluveného slova; ústní slovesnost byla však už v této době na ústupu. Když vychodil občanskou školu, rodiče chlapce přihlásili na Obchodní akademii do Ostravy. V průběhu studia ho začala více přitahovat literatura, jazyk a projevy folkloru. Obchodní akademii již dokončoval v napjaté době po uzavření mnichovského diktátu, kdy jeho rodný kraj připadl do sudetské župy zvané Sudetengau. Devatenáctiletý odmaturoval v roce 1939 na ostravské Obchodní akademii, ale právě v této životně klíčové etapě, kdy se mělo rozhodovat o osudu jeho další životní dráhy, začal se pomaličku odvíjet jiný, hrůznější film: první dny druhé světové války.
Válka a válečný stav v zemi znamenaly mimo jiné uzavření vysokých škol a vynucené odchody mladých lidí na práci pro Říši. Totálnímu nasazení se nevyhnul ani mladý Antonín Satke: do roku 1943 pracoval nejprve v Ratiboři, nato ve zbrojovce v Chuchelné a v závěru roku 1944 spolu s jinými byl nucen odejít ke Krakovu, kde se účastnil výkopových prací při přípravě tzv. Ostwallu. I ve válečné vřavě nicméně pilně studoval a usiloval zdokonalit své vědění; zejména znalost latinského jazyka. Po skončení druhé světové války složil doplňkovou maturitu na gymnáziu v Ostravě a přihlásil se ke studiu bohemistiky a rusistiky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Tam po přijetí ke studiu mezi svými učiteli poznal vynikající odborníky, mezi nimiž je nutno jmenovat dialektologa a znalce staré češtiny Václava Vážného nebo fonetika Bohuslava Hálu. Odborné školení Satkeho se týkalo především oboru dialektologie, ačkoliv ho zajímal rovněž slovanský folklor, avšak ten jako samostatný obor ještě neexistoval.
Po složení předepsaných státních zkoušek nastoupil roku 1948 učitelské místo na opavském gymnáziu, avšak záhy byl z politických důvodů nucen odtud odejít na střední průmyslovou školu strojnickou. Snahy ideologů odsunout mladého učitele a perspektivního vědce do ústraní se naštěstí minuly účinkem: Satke se nadále soukromě věnoval sběratelské a odborné dialektologické práci. Výrazně pozitivní úlohu přitom sehrál Slezský studijní ústav a badatelé, kteří v něm na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století příkladně pracovali v duchu programu, s jehož intencemi tato instituce byla po skončení druhé světové války založena, tj. poznávat historické Slezsko ve všech jeho antropologických sférách (historie, hudba, výtvarné umění a sochařství, literatura, folklor apod.). Od roku 1953 pracoval Satke v této instituci nejprve ve funkci externího referenta pro folkloristiku, v roce 1955 přešel do Slezského studijního ústavu na plný úvazek. Publikoval v té době (povětšinou ve Slezském sborníku, organicky navazujícím na někdejší Věstník Matice opavské) stati dialektologicky orientované o západoopavském nářečí a o fonetických zvláštnostech nářečí na Opavsku a Hlučínsku (užíval složité metody zvané palatografie).
Od roku 1951 publikoval v časopise Radostná země, který pomáhal zakládat a v němž se systematicky účastnil redakční práce. Program folkloristiky ve Slezsku formuloval Drahomír Šajtar ve stati Stav a úkoly české folkloristiky ve slezské oblasti (Radostná země 1, 1951), mnoho úkolů z něj vyplnil heuristickými i analytickými pracemi právě A. Satke. Po příchodu do Slezského studijního ústavu vydal výbor povídek ze svých sběrů: pět povídek lidových vypravěčů Josefa Smolky a Anny Beránkové otiskl v publikaci s titulem Lidové povídky z Hlučínska (1956). Satke ve výzkumech folkloru navazoval na tradice sběru a studia folkloru, které se u nás počínají národním obrozením (V. Prasek, T. Čep aj.). Zatímco však starší bádání záznamy folkloru chápalo analogicky k písemnictví za text, Satke si začal všímat opomíjených a skrytých aspektů folkloru: centrem jeho pozornosti se stali zpěváci a lidoví vypravěči (narátoři) jako komplementární jednotky výzkumu. Z takového přístupu vytěžil Satke knižní studii Hlučínský pohádkář Josef Smolka (1958), průkopnickou v kontextu českém i v rámci slovanských zemí. Neanalyzoval v ní výlučně více než padesát vyprávění, která získal od Smolky, nýbrž povšiml si rovněž mimojazykových prostředků, mimiky a gest štěpánkovického vypravěče při přednesu, které fotograficky zachytil Arnošt Pustka v rozsáhlé černobílé příloze k monografii. Ve spise uplatnil jak své vynikající školení folkloristické, navazující explicitně na přední znalce v oboru (Jiřího Polívku a Václava Tilleho), tak své rozsáhlé vědomosti dialektologické a foneticko-fonologické. Vznikla tak monografie, která má vzácně šťastný symbiotický charakter. Již v roce 1957 získal Satke obhajobou této práce vědeckou hodnost „kandidát filologických věd“ (CSc.).
Tvůrčí rozvinutí, které následovalo po vydání monografie o vypravěči Smolkovi, nesmělo však trvat dlouho: již v květnu roku 1961 byl Satke zatčen a v soudním procesu odsouzen ke čtyř a půlletému vězení. Běželo o proces uměle vykonstruovaný s politickým podtextem. Obviněn byl z rozvracení republiky – stejně jako ostatní z neformálního sdružení – tzv. Společenství laiků, které soustřeďovalo katolickou inteligenci ze Slezska; v řadách sdružení byli učitelé, hudebníci, spisovatelé, lékaři i kněží, jichž se komunistický režim obával. V centru Společenství laiků stál Vladimír Neuwirt (1921–1998), a přestože střediskem působnosti bylo nejprve Slezsko, brzo si neformální sdružení našlo své příznivce v jiných československých městech a regionech (Bratislava, Plzeň). Činnost skupiny byla přerušena a zatýkání jejích členů začalo v květnu 1961; Satke byl zatčen později než ostatní po svém příjezdu z Bratislavy 29. 5. 1961, na podzim pak odsouzen k nepodmíněnému trestu v pankráckém vězení, jeho majetek byl zkonfiskován, rodný dům v Komárově propadl ve prospěch státu. Antiklerikálně naladěné společnosti však ani tak přísný trest nestačil: Satke byl nadále očerňován na svém pracovišti, obviňován ze šíření režimu nebezpečných myšlenek, státní bezpečnost stála rovněž v pozadí veřejných schůzí v jeho rodišti, jež měly za cíl skandalizovat jeho osobu a vyvolat v jeho spoluobčanech náladu protistátního spiknutí, v jehož prospěch měl Satke údajně pracovat. V květnu roku 1962 nicméně přišla amnestie a Antonín Satke byl spolu s mnoha ostatními z vězení propuštěn. Ale Slezský ústav už mezitím se Satkem ukončil pracovní smlouvu, vyloučen byl rovněž z Národopisné společnosti a nesměl pracovat v institucích spadajících do správy ministerstva kultury. Začal se živit jako betonář v Prefě v Třebovicích u Ostravy, teprve v roce 1966 se stal vychovatelem učňovského střediska. Zakrátko naštěstí došlo k liberalizaci poměrů v celé české společnosti a Satke mohl být občansky rehabilitován. Spolu s tím přišla také možnost učit na ekonomické škole v Opavě a od roku 1969 se opět soustavně a systematicky účastnit vědecké práce ve Slezském ústavu. V roce 1969 mu byl rovněž udělen titul „doktor filozofie“ (PhDr.).
Ani následné normalizační období nevneslo do vědeckého života Antonína Satkeho příliš šťastné chvíle: instituce, v níž opět začal působit, byla po nařízeních „shora“ reorganizována, předmětem jejího zájmu se stalo studium vývoje dělnického hnutí a výzkumy sociologicky orientované. Satke byl převeden mezi vědecké pracovníky Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze, v němž jako vědecký pracovník setrval do svého penzionování v roce 1981. Výhodou jeho práce bylo, že se nadále mohl soustředit na sběry folkloru ve Slezsku, zejména na Těšínsku a Hlučínsku. I po odchodu do důchodu odborně pracoval.
V charakteristice folkloristické práce A. Satkeho je třeba podtrhnout, že vycházel z živého folkloru a že si vždy hledal své osobité cesty sběru i výzkumu. Zjistil, že folklor udržují nadaní zpěváci, tvůrčí typy, a proto se soustřeďoval na jejich celý repertoár a opakovaně. Všímal si, jak folklor ustupuje a jak se „kazí“, jak upadají některé žánry ústní lidové slovesnosti (pohádka, povídka, humorka), pozoroval rovněž dětský folklor (říkadla, lidové hry) a folklor žákovský (vtipy, méně humorka), který shledal jako oblast folkloru dosud nejživější. Vedle tradičního folkloru ho zajímal folklor specificky lokální, např. hornický (hornické pověsti, hornický humor), a vliv prostředí a vyprávěcí situace na pohádkáře.
Pročítáme-li bibliografií knižních a v časopisech a sbornících otištěných prací Antonína Satkeho, snadno zpozorujeme, že jeho vědecké dílo má dvě kulminační pásma: v letech padesátých a v letech sedmdesátých 20. století. O knižních pracích z padesátých letech bylo už pojednáno. V sedmdesátých a osmdesátých letech otiskoval studie a recenze převážně v Českém lidu, méně častěji ve Slezském sborníku, v Těšínsku, Slezsku, Vlastivědných listech. Knižně vydal v roce 1984 soubor lidových pohádek pod titulem Pohádky, povídky a humorky ze Slezska. Edici vytěžil z několika let trvajících sběrů a jednotlivá čísla zasadil do kontextu pohádkoslovné tradice v českých zemích v zevrubné úvodní studii a v detailních poznámkách. Kniha nebyla dosud zhodnocena tak, jak náleží. Věda, jak literární, tak folkloristická, zůstává badateli ještě mnoho dlužna.
Po listopadových událostech v roce 1989 se Antonín Satke dočkal právní rehabilitace, krátce ještě působil na nově vzniklé Slezské univerzitě, kde přednášel o počátcích národního obrození (zejména o vztahu lidové slovesnosti a umělé literatury), nadále se věnoval vědecké práci, ačkoliv při výzkumech už začal být omezován četnými zdravotními problémy a oční chorobou. Vydal knižně anekdoty a humorky slezského venkova a hornického Ostravska pod titulem Úsměv a smích (1991) a výběr veršů z Ludmily Hořké – Tesknice (1992). Jeho syntetizující prací, završující celoživotní zájem o folklor na Těšínsku, představují příslušné pasáže v kolektivní publikaci z roku 2002 – Těšínsko–4. díl (Lidová píseň a hudba, Lidový tanec, Prozaická ústní slovesnost, Lidové umění výtvarné). Do spisu přispěl kapitolami o prozaické ústní slovesnosti a několika edičně zpracovanými ukázkami z těšínského folkloru.
Vedle zájmu Antonína Satkeho o dialektologii a folkloristiku je nutno připomenout jeho práce o artistní, umělé literatuře. Zaujali ho zejména spisovatelé spjatí se Slezskem a zároveň tvůrci rozkročení mezi folklorem a ústní slovesností, ze starší generace např. Ludmila Hořká a František Lazecký, z mladší např. Jindřich Zogata.
V odborných kruzích, domácích i zahraničních, patří práce Antonína Satkeho k vysoko ceněným a udržují si i po létech od napsání a vydání vědeckou svěžest a působivost. Jen málokterý badatel v sobě spojoval vědeckou akribii se vzácným křesťanským porozuměním autorům, textům i běžným lidem jako Antonín Satke. V tom se mně jeví jako přímý pokračovatel vědeckého snažení Vašicova.
Čest jeho památce!
autor článku: doc. PhDr. Libor Pavera, CSc.